Motorkáři
Motorkáři nezjištně pomáhají ve výchovné práci s dětmi ku příkladu při orgranizaci a aktivní i materiálovou účastí v návaznosti na nezapomenutelnou brannou hru.
Něco o nás? Něco o motorkářích? Najednou nějak nevím odkud mám začít. No, nejlepší bude začít od počátku. A tak jsem oslovila člověka, který to celé rozjel,aby mi ty prapůvodní začátky, u kterých jsem bohužel nebyla, přiblížil.
A onen člověk číslo jedna, Albi, mi napsal toto:
Ptáš se, jak to celé vlastně začalo?
Na podzim 2002 mě napadlo, že (když už se blíží ty Vánoce) bychom mohli udělat radost dětem, které nemají rodiče a nedostávají žádné dárky. Předcházel tomu první sraz serveru, na kterém jsme se tenkrát scházeli. Zorganizoval jsem ho v dubnu toho roku a setkali jsme se tam s lidmi, kteří server navštěvovali a vznikla tak vlastně ta první motoparta.
Před vánoci jsem napsal na pokec svůj nápad a začal se tomu víc věnovat. Obvolal jsem asi 30 domovů z celé republiky, jestli jejich děti dostanou na vánoce dárky. Některé domovy měly dárky zajištěny od různých sponzorů, organizací i jednotlivců. Některé domovy vůbec nejevily zájem. No a tak se mi výběr zužoval, moje představa byla, že to musí být domov, který je trochu opuštěný, Bohem zapomenutý, daleko od civilizace, nemající sponzora.
Sítem propadly čtyři domovy, zjišťoval jsem v nich, zda by měly zájem o návštěvu bandy motorkářů. Zda bychom mohli přijet a předat dětem dárky přímo z ruky do ruky. A pak jsem dostal k telefonu ředitele dětského domova v Lipové pana Kodýtka a ten mě dostal slovy: "Žádného sponzora nemáme, peníze už vůbec ne, děti dárky na vánoce nedostávají. Budeme moc rádi a vděční, když přijedete i bez dárků, jen tak se na děti podívat a dát najevo, že o ně má někdo zájem."
To rozhodlo!!! A tak jsem měl domov jednoznačně vybraný. Měl jsem domov, zhruba tak představu co a jak a tak jsem svolal úplně první valnou hromadu. Byla v Říčanech u Prahy a sešlo se na ni skoro 30 motorkářů. Rozdělili jsme si úkoly. Každý skvěle spolupracoval, šlo to výborně.
Nakoupili jsme dárky a na vánoce je odvezli do Lipové.
První návštěva domova byla trochu šok, většina z nás sotva držela slzy. Prostředí vypadalo dost zanedbaně, děti byly dost překvapené, z dárků měly takovou rozpačitou radost. Jakoby nechápaly co se to děje. Měly trochu vyděšené obličeje. Byli jsme překvapení, vedení domova a pan Kodýtek byli moc vstřícní a srdeční. Celé to bylo děsně emotivní. Odjížděli jsme plni dojmů.
Během roku jsme se rozhodli, že to celé zopakujeme.
Pan ředitel Kodýtek nás pozval na dětský den, následovaly soutěže pro děti, oheň, dárky a hlavně bližší seznámení s dětmi.
A pak se to tak nějak rozjelo. Postupně se díky netu připojovalo pořád víc a víc lidí. Někteří zase odpadali. Ale je třeba poděkovat každému jedinci, který se zapojil třeba jen jednou.
Tak to byl Albi! Člověk, díky kterému to celé začalo.
Napsal mi i pár jmen. Těch prvních, důležitých, bez kterých by celá spolupráce nefungovala. Ale něco mi říká, že je tu nemám uvádět. V celé, dlouhodobé spolupráci s domovem se zapojilo obrovské množství motorkářů a určitě bych na někoho při tom vyjmenovávání zapomněla a pak by mě to mrzelo. Snad mi Albi i oni nejmenovaní odpustí.
"A pak se to nějak rozjelo" je naprosto nejvýstižnější vyjádření.
Prostě si obyvatelé vesnice na severu našich hranic museli zvykat na občasné nájezdy bandy motorkářů.
Pamatuji návštěvy, kdy se sešla obří tlupa a Lipovou duněly motory mnoha strojů. A návštěvy, kde se nás sešlo jen pár. Ale pokaždé šlo o silný zážitek. Postupně, někde pomaličku a někde rychleji se nám trošičku otevřela cesta k jejich duším. A to nám hodně dává. Teď tak přemýšlím, kdo koho vlastně sponzoruje, zda my děti, či děti nás. Každá zpráva, mail nebo dopis od kteréhokoliv dítěte mě nesmírně potěší a pohladí.
No ale to stále není nic o nás. Kdo vlastně jsme, co děláme, co jsme dokázali...? Je to vlastně úplně jednoduché, většinou nemáme nic společného, až na ono ježdění na motorkách. Někteří se ani neznáme jmény, ale jen přezdívkami, nic moc o sobě nevíme, rozcházíme se ve věku, profesích, bydlištích, názorech na věci důležité, či úplně nedůležité.
Ale spojuje nás jedno: rádi jezdíme za dětmi do Lipové, rádi si poslechneme dětské povídání o jejich radostech, starostech, útrapách a rádi bychom jim i pomohli. Jde to těžko, vím, nejsme pedagogové, nejsme psychologové, jsme jen ...? Jsme ...?! Nevím! Doufám, že stačí pouhé zjednodušení, že prostě jen jsme.